Amerika – zájmový bod č. 20

Pozemky, které původně náležely meziříčskému lékaři a vlastenci MUDr. Františku Skřivanovi. Aby dokázal místním hospodářům, že při použití nových postupů mohou i oni získat vyšší příjmy, vybudoval na zanedbaných pozemcích v údolí vzorné hospodářství. Jeho úspěšné hospodaření zastavilo vystěhovalectví do Ameriky, proto byly jeho pozemky nazývány „Amerika".

Nejprve dal odstranit kamení a půdu odvodnil. Pole nechal několikrát zorat, pohnojit a uvláčet. Teprve pak došlo na setí obilí. V příznivých klimatických podmínkách druhé poloviny 19. století se mu také podařilo roku 1864 vysázet chmelnice. Roku 1872 již zde bylo 10 chmelnic o celkové výměře 8 měřic. Půda se hnojila klihovinou a popelem, což přispívalo k dobré jakosti chmele. Meziříčský chmel byl údajně srovnatelný se žateckým a šel dobře na odbyt. Roční výnos z míry chmele dosahoval v některých letech až 300 zlatých (průměrně kolem 50 zl.). Při sklizni chmele získali dočasné zaměstnání chudí z měst, zvláště ženy a mládež. Sklizeň bývala zakončena oslavou zvanou doběrky. Pěstování chmele skončilo roku 1888.

Průběh takové doběrkové oslavy popisuje Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní, Velké Meziříčí 1893. „Chlapci vytáhli nejpěknější rahna s chmelem. Chmel nechali na rahně a stočili k vrchu do věnce. Děvčata upletly pro paní veliký věnec z chmele a samy sobě také věnce plné hlávek a hochům kytky za čepice. Tak šli v průvodu do města a zpívali. Před domem majitele chmelnic se postavili a zpívali, pak nesli paní nahoru věnec. Mezi tím chlapci vytáhli opět vozík, zapřáhli dva kozli a ověnčili je. Naložili koše, nůše, putny, kotlík na ohřívání uzenek. Dostali chleba, a máslo, každý párek uzenek, které se venku ohřívaly, pak koláče, bábovky, ovoce a vědro piva. Vše se dalo na vozík; za hudby a zpěvu šlo se v průvodu do chmelnic. Zde se jedlo, pilo (každý si donesl hrnek na pivo), zpívalo, s kopce dolů tančilo – neboť rovného místa nebylo – a tak při veselosti práce skončila."