Židovské památky

Přítomnost jednotlivých židovských rodin ve Velkém Meziříčí můžeme předpokládat v polovině 15. století po vyhnání Židů z královských měst na Moravě. S tím korespondují i jednotlivé zmínky o Židech v roce 1497 a 1518. Ze soudních sporů meziříčských měšťanů se Židy, které řešila místní justice, však přímo nevyplývá, že židovští účastníci řízení nutně museli být místní. Z druhé poloviny 16. století naopak máme potvrzeno, že se Židé ve městě nenacházeli.

Nespornou přítomnost židovského obyvatelstva tak můžeme doložit až v průběhu třicetileté války. Při zápisu jakéhosi Žida Josefa v roce 1636 je výslovně uvedeno, že se jedná o zápis prvního židovského obyvatele města. Krátce po tomto datu se do města stěhují další rodiny a usazují se v prostoru tzv. Nového Města. Tato část byla od vlastního města oddělena mlýnskou strouhou, z druhé strany přiléhala k řece Oslavě. Z bezpečnostních důvodů zde byli v minulosti umístěni příslušníci řemesel pracujících s otevřeným ohněm, např. hrnčíři.

Početnost židovské komunity od té doby různě kolísala. Největšího počtu 1116 osob však dosáhla až v polovině 19. století, což byla asi čtvrtina všeho obyvatelstva města. Poté jejich počet klesal až na 76 v roce 1930.

Vyvrcholením tragického osudu židovského obyvatelstva v našem městě se stal 14. květen 1942, kdy bylo ze starého nádraží deportováno přes sběrnou stanici Třebíč do Terezína a odtud do vyhlazovacích táborů 71 zdejších Židů. Z nich se vrátilo do Velkého Meziříčí jen asi 7.