Víly v údolí potoka Mařek – zájmový bod č. 1

Opustíte-li fialovou naučnou stezku a vydáte se po cestě malebným údolím podél potoka Mařek, dojdete do vesnice Rohy. V korytě potoka i v okolních stráních leží veliké balvany, a pokud byste tu šli za jasné noci, když je měsíc v úplňku, možná byste tu spatřili i krásné zlatovlasé tančící víly, jako kdysi dávno jedna chudá vdova z Rohů. A jak se dozvíte dále, je dobré s sebou mít ty nejlepší pouťové koláče.

Ta se k večeru vydala na trávu až k řece Oslavě. Když trávu na mezi požala, svázala cípy plachty trávnice a hodila si ji přes ramena. Pak pomalu, těžce stoupala do stráně. Bylo už pozdě večer, tma rostla a jen podle zvuku vody věděla vdova, že jde dobře cestou kolem potoka. Pak vyšla na mýtinku. Tam bylo jasno od měsíce. Tráva na zádech byla těžká a žena si potřebovala odpočinout. Usedla na zem, plachtu opřela o kámen za sebou a dívala se kolem. Najednou uslyšela tichounkou hudbu. Znělo to jako drobounké zvonečky a píšťaličky. Hrály překrásnou písničku. A kde se vzaly, tu se vzaly, vyběhly z houštiny na palouček krásné zlatovlasé víly. Šaty měly průsvitné jako chmýří pampelišky a líbezné jako krásný sen. Vzaly se za ruce a tančily. Pak se daly i do zpěvu. Žena seděla bez hnutí a okouzlena sledovala jejich rej. A když tanec skončil, povzdechla si. Víly ten povzdech uslyšely a rázem se k ní seběhly. Začaly se jí vyptávat, co zde dělá tak pozdě večer a k tomu v den, kdy je měsíc v úplňku. Vdova pověděla pravdu a postěžovala si na těžké živobytí. Víly se na sebe podívaly a řekly: „Pomůžeme ti, ale musíš nám něco slíbit!" A jedna dodala: Dáš-li nám o pouti nejlepší koláče, pomůžeme ti!" „Ach mé krásné panenky, jak vy byste mi mohly pomoci! Vždyť máte ručky tak slabé, že byste ani srp neudržely!" „Jen slib koláče a uvidíš, že ti pomůžeme!" „Inu, když je to tak, slibuji. Ty nejkrásnější, které upeču, budou vaše!" Jen to dořekla, dotkla se jedna z vil její plachty a ta byla rázem lehká, jako pírko. Žena spěchala domů, vyklopila trávu v dřevníku a šla spát. Ráno nakrmila krávu trávou večer nažatou a viděla s úžasem, že jí neubylo. Krmila tak celý týden a trávy neubývalo a kráva dojila, jako nikdy před tím!
Když přišel den pouti, napekla vdova koláčů a ty nejkrásnější svázala do šátku. večer se s nimi vydala na palouk. Sotva tam přišla, seběhly se k ní víly. Pochválily ji, že dodržela slovo, koláče s chutí snědly a pak ji podaly zpět její šátek, svázaný za cípy. „Teď ho nerozvazuj, „poručili jí, „podívej se do něho až doma!" Vdova poslechla, a když pak v komoře rozvázala šátek, našla v něm několik hrstí dukátů. Ty peníze byli základem jejího štěstí. Dala za ně opravit chalupu, přikoupila pole, oblékla děti i sebe, chlapce dala do škol. Když děti dorostly, často jim vypravovala, jak ji děti pomohly za pár koláčů.