Kostel sv. Mikuláše a věž
Farní chrám sv. Mikuláše patří mezi nejstarší dominantu města. Jeho počátky sahají hluboko do středověku. Patronátní právo k němu měl klášter johanitů řehole sv. Augustina Strážců Božího hrobu Jeruzalémského v Praze na Zderaze, jehož příslušníci také vykonávali duchovní správu.
Při opravách v roce 1947 byl odkryt nízký portál v severní zdi kostela, který je raně gotický a datuje nám přilehlou zeď do druhé třetiny 13. století. Z nejstarší stavby kostela se dodnes dochovala část obvodového zdiva severní boční lodi.
Kostel je zasvěcen svatému Mikuláši, patronu kupců a ochránci před vodním živlem. První zmínka o kostele v Meziříčí je z roku 1317, kdy byl zdejším duchovním správcem - zderazským proboštem Sobkem - potvrzen dar Mařky ze Lhoty. Ta kostelu darovala, na usmíření hříchů svého manžela, na památku svého syna a na spásu svou vlastní, 3 lány v Balinách, polovinu mlýna s lukami, lesy a vodami, jakož i kalich, mešní roucho a oltářní prádlo a kapli (tj. oltáři) sv. Michala veškerou vnitřní úpravu. Za to klášter slíbil, že meziříčský farář za ni, jejího muže Matyáše a syna Všebora vykoná na výroční den mši svatou a pohostí čtyři chudé.
Její odkaz potvrdil zderazský probošt Sobek, který po své rezignaci na funkci probošta byl v letech 1326 – 1334 právě meziříčským farářem. Z doby jeho působení v Praze víme, že zajišťoval i umělecká díla k výzdobě hrobů významných donátorů. Objevila se proto hypotéza, že mohl být objednavatelem nebo alespoň prostředníkem k získání sochy Madony Velkomeziříčské, která právě v tomto období vznikla. Po něm se ve funkci faráře u sv. Mikuláše vystřídalo několik dalších mnichů zderazského kláštera.
Současná podoba chrámu je výsledkem několika přestaveb. V pramenech se jako první z nich uvádí mezi léty 1400-1420, tedy v době, kdy městu vládl bohatý šlechtic Lacek z Kravař a jeho potomci. V tomto období dochází k rozšíření původně jednolodního kostela o boční, jižní loď. Ve svornících křížové klenby jižní lodi jsou umístěny erby fundátorů – pánů z Lomnice, z Kravař a z Pernštejna. Stejným typem klenby byl zaklenut i presbytář. Další přestavba v letech 1465-1479 přinesla nové zaklenutí původně dřevěné plochostropé hlavní lodi síťovou klenbou a její rozdělení na dvě nestejně široké části. Právě tento druh klenby je charakteristický pro moravské pozdně gotické stavitelství. Dokončení obou přestaveb dokazuje v závěru jižní lodi namalovaný kalich s letopočtem 1479. Kostel byl v tomto období v držení utrakvistických kněží, které v roce 1576 vystřídali luteránští duchovní správci. Boje mezi konfesemi znamenaly pro kostel velké ztráty v jeho vnitřním vybavení. Po ukončení těchto bojů byl kostel opraven a proběhla též renovace interiéru. V roce 1679 byl 24. června nově vysvěcen olomouckým světícím biskupem Janem Josefem Breunerem (svatojánská pouť).
V 18. století nechala kněžna Marie Eleonora z Liechtensteina přistavět ze severní strany kapli Bolestné Panny Marie a panskou oratoř. Velkými úpravami prošel kostel na konci 19. století. Z bezpečnostních důvodů byl probourán hlavní vchod pod věží a proti původnímu vchodu ze severní strany byl zřízen další z jihu. Byla pořízena nová malovaná okna, pseudogotický hlavní oltář a celý kostel předlážděn cementovou dlažbou.
V dobách, kdy kostel spravovali nekatoličtí duchovní, bylo vnitřní vybavení zničeno. Dochovala se pouze gotická socha Madony ze 14. století, další výzdoba je barokní a mladší. Pozornost si zaslouží velké obrazy. Po levé straně od hlavního vchodu blíže k hlavnímu oltáři visí obraz sv. Mikuláše, který býval původně na hlavním oltáři. Jeho autorem je italský malíř Genaro Basile (1772). O půl století starší je dílo Karla Františka Töppera, představující sv. Floriána nad hořícím městem Meziříčí. Obraz byl namalován pod dojmem velkého požáru města roku 1723. Další rozměrné plátno je umístěno v čele jižní lodi. Meziříčský rodák Ignác Weidlich zde na objednávku své mecenášky Marie Eleonory z Liechtensteina namaloval svatou Annu. Z množství plastik si připomeneme pouze jednu. V severní předsíni je umístěna dřevořezba Snímání z kříže z roku 1938. Autorem je místní rodák akademický sochař Jiří Marek, který tuto plastiku vytvořil jako svou absolventskou práci. Je doplněna textem Jakuba Demla, rodáka z nedalekého Tasova.
Věž kostela byla od svého vzniku, až do roku 1958, majetkem města. Byla stavěna po roce 1411 a dokončena před rokem 1465. Hlavní vchod do kostela byl probourán pod věží roku 1883. Od roku 1954 je osazen portálem se symboly 4 evangelistů kolem Beránka. Autorem je akad. sochař Jiří Marek. Věž má výšku 64 metrů, v minulosti však bývala vyšší. Je na ní umístěno šest zvonů. Čtyři největší – sv. Mikuláš, sv. Cyril a Metoděj, Panna Marie a sv. Josef byly vysvěceny roku 1969, když předchozí zvony padly za oběť druhé světové válce. Pouze dva nejmenší – sv. František z roku 1791 a umíráček (1706) přežily dvojí rekvizice v obou světových válkách. V patře nad zvony bydlíval věžník, jehož úkolem bylo střežit město shora. Často plnil zároveň i funkci zvoníka. Na věži byly již od 16. století hodiny. Ty současné jsou z roku 1949 a s průměrem ciferníků 420 cm jsou hodinami s největším prosvětleným ciferníkem ve střední Evropě.
Věž kostela bývá každoročně přístupná od 1. 6. do poloviny září a to: Po - So 9.00 - 18.00 a Ne 12.00 - 18.00 hod.
Vstupné: 30 Kč