Městské hradby
Městské hradby plnily funkci obranou. Zpočátku byla fortifikace (opevnění) nejspíše dřevěná, teprve na konci husitských válek došlo k její částečné přeměně na zděnou. Vně hradeb se táhnul hluboký příkop, který před branami protínaly mosty. Příkopem protékal mlýnský náhon. V 15. století vstup do města umožňovaly dvě brány – tzv. Horní (doložena k roku 1472, zbořena v letech 1888 – 1890) a na konci dnešní ulici Komenského dodnes stojící brána Dolní (doložena r. 1484).
Definitivní podobu získaly hradby zřejmě v první čtvrtině 16. století, nejpozději však ve 30. letech. Impulsem pro jejich zdokonalení a rozšíření byla zřejmě trvalá turecká hrozba. Fortifikační systém se v oblasti Horního města napojil na hradní opevnění. Nejspíše v tomto období vznikly další dvě menší brány umožňující vstup na předměstí Vrchovec a Malou Stránku. Čtyři brány doplnilo několik bašt. Jedna, stojící na jihovýchodě v blízkosti Dolní brány se dochovala dodnes. Jihozápadní bašta nedaleko mostu přes Balinku byla i s přilehlou věží Malostranské brány zbořena koncem 19. století. Zdá se však, že velkolepá koncepce celkového ohrazení města kamennou hradbou nebyla úplně dokončena, neboť archeologický výzkum zjistil ukončení zdi na jihozápadním okraji vnitřního města asi 16 metrů od mostu přes Balinku.
Dolní brána
Dolní brána je poslední ze tří bran středověkého opevnění města. V její blízkosti zůstala zachována část hradeb s baštou, k nimž byly později přistavěny domky. Ve středověku byla brána opatřena masivními dubovými, dobře kovanými vraty, která se na noc zavírala. Po zrušení brodu se součástí brány stal padací most. Brána byla původně gotická, ale v nynější podobě je renesanční z 16. století. Za dobu existence brány se okolní terén zvýšil přibližně o jeden a půl metru. V této hloubce se pod vozovkou dochoval kamenný práh brány a bývalá fortna pro pěší ve sklepě sousedního domu.
Bašta
Bašta se nachází severně od Dolní brány s vestavěným obytným stavením čp. 124. Zachovalo se zde přízemí a první patro přibližně do výšky 8 – 9 m. V přízemí se zachovaly na bocích původní střílny kruhového tvaru vytesané do kamenné desky. Další obdobná střílna byla asi v ose bašty, kde zanikla dodatečným oknem. V prvním patře byly střílny lomové, obdélné, zachované rovněž na bocích. V současné době je bašta v soukromém vlastnictví.
Meziříčský Šebestián a jeho „náměstí"
Prostor před Dolnoměstskou branou a zbytkem městských hradeb se jmenuje po patronovi střelců, hrnčířů či obchodníků s kovovým zbožím, svatém Šebestiánu. Ten za svého života býval důstojníkem tělesné stráže císaře Diokleciána, ale pro pomoc křesťanským souvěrcům skončil jako mučedník prostřílený smrtícími šípy. Zda si ho naši předci vybrali jako ochránce zmíněných řemesel nebo jako strážce města před další morovou nákazou, už bohužel nevíme. Jisté však je, že mu v Meziříčí nechali během první poloviny 18. století postavit sochu.
Šlo o drobnější, asi 120 cm vysokou, plastiku na relativně, zhruba 2,5 m, vysokém žulovém sloupu. Zřejmě pro výškový nepoměr podstavce a sochy býval světec přivázaný ke stromu a probodaný šípy označován zdrobněle jako „Šebestiánek". Oč skromnější byly jeho rozměry, o to vykazoval vyšší umělecké hodnoty. Pocházel totiž pravděpodobně ze sochařské dílny rodiny Jelínků, jejíž příslušníci působili tou dobou na meziříčském a budišovském panství.
Osud sochy byl v doslovném i v přeneseném slova smyslu pohnutý. Původně tvořila ozdobu soutoku a stávala mezi mostem přes Oslavu a štítem dnes již zbořeného domu č. p. 132, zvaného U Hradeckých. Majitelem tohoto domu býval v letech 1803–1816 kovářský mistr Tomáš Krejzlík, který sochu v květnu roku 1812 opravil a k péči o ni se snažil zavázat také svoje dědice. Ceněnou skulpturu zároveň přemístil blíže k Dolní bráně až na samý okraj tehdejší císařské silnice. Starostlivý mecenáš však nesporně exponovanější polohou svému uctívanému patronu příliš neprospěl.
Další vývoj totiž ukázal, že na novém místě hrozí sv. Šebestiánu nejenom povětrnostní vlivy, ale také narůstající doprava. To už se psala léta 1940–1942, kdy zvětralá a nevhodně umístěná socha skončila v restaurátorském ateliéru Jiřího Marka. Z něho měla putovat rovnou do sbírek velkomeziříčského muzea, ale navzdory doporučením se 30. září 1944 vrátila znovu do frekventovaného prostoru před hradbami. Vzhledem k nově zprovozněné jednosměrné komunikaci od mostu přímo do Novosad však stanula v těsném sousedství domu č. p. 117 klempířského mistra Antonína Šebka.
Historicky třetí pozice se baroknímu mučedníkovi stala osudnou. V sobotu 1. února 1947 pokrývalo přilehlou vozovku k Novosadům náledí. Projíždějící nákladní vůz holandské dopravní firmy Van Gend & Loos na ní dostal smyk a jeho řidič Johannes Gerbrands už nezvládl rozjetý kolos zastavit. Čelní náraz do žulového podstavce se světcem znamenal nejen proraženou zeď obytného domu č. p. 117, ale především přeražený nosný sloup a naprosto roztříštěnou plastiku, kterou už nebylo možné opravit. Holandská dopravní společnost uhradila dílčí odškodné, ale meziříčský Šebestián zmizel definitivně z povrchu zemského a postupně i z naší paměti.
Nicméně zhruba dvě století existence výrazného sochařského díla se stačila promítnout také do místního názvosloví. Trojúhelníkovitému prostranství mezi řekami Oslavou a Balinkou, kde s oblibou zastavovaly vozy kočovných komediantů, se začalo díky soše říkat šebestiánský „plácek" nebo také „náměstíčko". Ze vzpomínek trafikanta Františka Příhody (nar. 1884) či písmáka Rudolfa Dočkala (1876–1960) lze pak soudit, že tento název nejpozději v 19. století převrstvil i starší pojmenování „Smetliště" (1557). Do kategorie oficiálního uličního pojmenování však lidový název nikdy nevstoupil, neboť přilehlé domy č. p. 129–132 do roku 1942 úředně náležely ke čtvrti Dolní město a poté k ulici Novosady. Každopádně po více než sedmdesátileté odmlce lze návrat jednoho z tradičních pojmenování pro část našeho města přivítat a spolu s ním se těšit nadějí, že by se tu časem mohlo objevit i výtvarné dílo k poctě svatého Šebestiána!
Martin Štindl