O bílé paní

V 18. století byla majitelkou velkomeziříčského panství vévodkyně Eleonora z Quastally. Když pobývala v Meziříčí, ráda se projížděla na svém oblíbeném koni po kraji. Jednou si vyjela na kopec ke Třem křížům. Vévodkyně jezdila často a dobře, tentokrát však měla smůlu. Kůň se polekal, shodil ji ze sedla a uháněl pryč. Vévodkyně zůstala jednou nohou viset ve třmeni, takže ji splašený kůň táhl za sebou.

Na následky poranění pak zemřela a byla pochována v hrobce v netínském kostele. Do rakve jí dali její zlaté střevíčky a na rakev položili zlaté srdíčko.

Vévodkyně měla ráda zdejší kraj, a proto prý nemůže v klidu spát, ale stala se meziříčskou dobrou bílou paní. Za úplňku vstane, vyjde z hrobky a s vlajícím závojem se přes pole vznáší k meziříčskému zámku. Cestou pozoruje, jak se daří lidem. Projde zámeckými salony, z terasy obhlédne město a zase se vrací zpět.

Až prý bude nejhůř, objeví se její zlaté střevíčky v meziříčském kostele na oltáři. Pak budou vydraženy a za utržené peníze se nakoupí jídlo pro celý kraj. Také zlaté srdíčko má svoje určení. To prý nechala vévodkyně na financování oprav a ozdobení kostela v Netíně, kdyby se nenašly jiné prostředky.