Sokové

Dnes se nám to zdá blízko, ale v dobách, kdy lidé chodili převážně pěšky, byly všechny vzdálenosti jakoby větší. V té době stály nedaleko od města tvrze, ve kterých bydleli zemani. Na tvrzi v Křenicích měli dcerku Elišku a zeman v Osové měl synáčka Bořka. Oba zemané byli přáteli a často se navštěvovali. Také jejich děti si spolu hrávaly.

Pak se však otcové kvůli jakési drobné příhodě nepohodli a přestali se navštěvovat. Vlastně o nic nešlo, ale žádný z nich nechtěl přijít první s nabídkou smíru. Bořek s Eliškou se dlouho neviděli a mezitím oba dospěli.

Eliška už jako malá ztratila matku a žila na tvrzi osaměle. Její otec nestál o žádné hosty, a tak Eliška neměla ani žádné kamarádky. Nejšťastnější byla, když si mohla vyjet do okolí na svém oblíbeném koni.

Jednou si k večeru vyjela do polí. Zamyslela se, vzpomínala na dětství, jak to bylo krásné, když touto cestou jezdili do Osového. Jak asi dnes vypadá Bořek, poznala by ho ještě? Zatímco tak přemýšlela, blížil se k ní po cestě jezdec. Mladý muž se jí zdál povědomý, až si uvědomila, že je to on - Bořek. Také Bořek byl překvapen, když v krásné dívce poznal svou kamarádku z dětství.

Měli si hodně co vyprávět, a tak se dohodli, že se uvidí zase zítra. A zase zítra... Začali se tajně scházet a z přátelství byla brzy láska. Žádný z nich se však neodvážil zmínit se o ní doma, aby jim otcové nebránili.

Na meziříčském zámku pořádali každý rok ples, na který byli pozváni páni a zemané z celého okolí se svými rodinami. Bořek s Eliškou se dohodli, že na plese přiznají rodičům svoji lásku.

Na plese Bořek celý večer tančil jen s Eliškou. Krátce před půlnocí však pro Elišku přišel jiný tanečník. Zeman Břeněk z Buče nebyl zvyklý dlouho otálet. Rovnou řekl Elišce, že si druhý den přijde říct o její ruku. Eliška se vyděsila. Hned řekla otci o své lásce k Bořkovi a také Bořek to pověděl svým rodičům. Otcové měli konečně důvod se usmířit.

Ale druhý den na tvrz dorazil Břeněk a žádal křenického zemana o ruku jeho dcery. Když ho odmítl se slovy, že Eliška již ženicha má, dostal Břeněk záchvat vzteku. Prohlásil, že se Elišky nikdy nevzdá, práskl dveřmi a odjel.

Křenický s osovským se dohodli, že svatba musí být co nejdříve, aby Břeněk ještě neprovedl nějakou hloupost. Mohlo by ho napadnout, že Elišku unese, to se tehdy dělalo. A tak se konaly přípravy na svatbu. Už zbývaly jen tři dny.

Když toho večera Bořek odjížděl od své nevěsty, čekal na něj na cestě Břeněk a vyzval ho k souboji. Řešení sporů soubojem bylo tehdy mezi urozenými pány zvykem, a tak Bořek výzvu přijal. Dohodli se, že vystřelí proti sobě přes řeku každý tři šípy. Kdo zůstane naživu, ten se ožení s Eliškou.

Druh den ráno se oba sokové postavili přes řeku proti sobě a pozdvihli kuše. Eliška o ničem nevěděla, ale právě v tom okamžiku vyběhla z domu. Spatřila oba mladíky, viděla, jak vylétly šípy a minuly. Podruhé oba zamířili a znovu minuli. Vystřelili potřetí. Bořkova střela zasáhla Břeňka a zároveň on sám padl zasažen Břeňkovým šípem. Oba zemřeli. V krátké době zemřela žalem i Eliška.

Tam, kde oba sokové padli, po obou stranách řeky Oslavy, byly zasazeny kameny s vytesaným křížem. Postupem času se na důvod umístění kamene zapomnělo a kámen z levého břehu byl zasazen do tarasu zahrádky u domku na Sokolovské ulici. Aby se definitivně neztratil, skončil nakonec v muzeu. Na pravém břehu kámen zůstal zachován. Oproti původnímu umístění je dnes jen poněkud posunutý.