Pan syndikus na hausbále

Vztahy úředníků a měšťanů bývaly všelijaké. Panští úředníci se cítili jako něco lepšího a dávali to měšťanům najevo. Tak si také vymysleli domácí bál. Uspořádají ho na zámku u pana purkrabího a nikoho z města tam nepozvou.

Purkrabí měl v bytě několik salonů, kde se bál mohl bez problémů konat. Ale s tím vyloučením měšťanů to museli trochu přehodnotit. Skoro každý úředník měl dceru a ty chtěly tančit. A taky se seznámit s potenciálním ženichem. Zvolili tedy rozumný kompromis. Na domácí bál pozvali z města mladého doktora, protože byl svobodný, a také městského syndika, protože byl všemi vážený. Jak by ne, městský úředník – syndikus byl vzdělaný a často radil samotnému purkmistrovi.

Doktor byl oblíben u vrchnosti, ale nechtěl si to rozházet ani s měšťany, byli přece také jeho klienti, a tak se omluvil. Pan syndikus byl starý mládenec, měl rád dobré jídlo a pití, a tak se dlouho nerozmýšlel a účast potvrdil. Kuchyně paní purkrabky byla vyhlášená, už se těšil, jak si pochutná.

Konečně nastal ten významný den. U purkrabích se začali scházet úředníci s rodinami. Přišel i pan syndikus. Na přivítanou si připil s purkrabím, a pak si dal ještě džbánek piva. Společnost se mezitím bavila – deklamovaly se německé, francouzské i italské verše, zpívaly písně. Některé slečny se předváděly, jak umí hrát na spinet. Ve vedlejším pokoji zase pánové hráli karty.

Pana syndika začalo pivo tlačit v žaludku, a tak odešel, aby si ulevil. WC tehdy v bytě nemívali. Při podobných sešlostech se to řešilo sudem, postaveným v kumbále, kam strkali i přebytečný nábytek. Dámy tam měly přístup zakázán. Pan syndikus se tedy odebral do vyhrazených prostor.

Mezitím společnost chtěla tančit. Mladí muži se hned chopili velkého stolu a vynesli ho do předsíně, aby bylo místo k tanci. Přitom zatarasili dveře do kumbálu. A pak se tančilo až do půlnoci. O půlnoci se všichni odebrali do vedlejšího pokoje a pochutnávali si na hostině. Jedli, pili, rozprávěli. Co se nesnědlo, odnesli si domů jako výslužku. Občas si někdo vzpomněl na pana syndika, ale naznali, že byl asi odvolán v nějaké nutné záležitosti, a dál to neřešili.

Konečně bál skončil, stůl vrátili na původní místo, hosté se rozešli. Purkrabích se chystali do postele. Vtom uslyšeli z kumbálu šramot. Co to, že by zloději? Pan purkrabí si připravil pistoli a opatrně otevřel dveře kumbálu. Kdepak zloděj, na odloženém křesle seděl úplně zničený pan syndikus. Tak se těšil na hostinu, že celý den nejedl. A teď byl hladový, unavený z vytrvalého tlučení na dveře, až z toho usnul a hlasitě chrápal.

Když ho purkrabí probudil, hned se ptal po jídle. „Vy jste tomu dal, to jste se nemohl ozvat dřív?" vyčítal mu purkrabí. „Teď už tu nic k jídlu není." Syndikovi nezbylo nic jiného, než jít domů o hladu. Víckrát na žádný bál nešel. A tak se taky stalo, že se neoženil a zůstal starým mládencem.