Proč v Meziříčí sypali cestu ke hřbitovu, když zemřela žena

Když se narodí holčička, je to andílek, zatímco malý kluk bývá většinou pěkný čertík. Jak rostou a stárnou, postupně si vyměňují role, takže z chlapce se stane hodný dědeček, zatímco stará žena může být pěkná semetrika. Tento starý příběh často přišel na mysl Josefovi, když si vzpomněl na svoji ženu Káču.

Bylo to dávno. Vyučil se, odešel na vandr a na zpáteční cestě se těšil, až bude doma. Jenže po příchodu zjistil, že jeho rodiče už zemřeli a domek je prázdný. Byl z toho celý smutný. Seděl v kuchyni rodného domku a přemýšlel, co dál. Kačka pro něj měla hezké slovíčko. Ano, i buchtu mu upekla. Nestačil se divit, jaká rozumná hospodyňka vyrostla ze sousedovy malé dcerky. Ani by si nepomyslel, že byl tak dlouho pryč. Když odcházel, ještě si hrála s panenkami, a teď je z ní děvče na vdávání.

Ještě mnohokrát si spolu povídali, i k muzice ji vzal, až se s ní nakonec oženil. Po svatbě si žili jako v pohádce. Josef se ve světě něčemu přiučil a zákazníci se jen hrnuli. Kačka se starala o domácnost, někdy mu i v dílně pomohla. Za domkem upravila zahrádku, kde večer rádi sedali. Všechno bylo výborné.

Ale jak oba stárli, Kačka byla čím dál protivnější. Vadilo jí, že je z dílny slyšet klepání, vyčítala mu, když zašel do hospody. Rozčilovalo ji, že musí prát, vařit, nosit vodu. Ať se Josef snažil sebevíc, všechno bylo špatně. Káča nebyla s ničím spokojena. Až jednou vstávali a Káča mlčela. Chystala snídani a nic. „Co je ti, Kačenko?" ptal se opatrně Josef. „Je mi nějak divně, jsem celá slabá, asi umřu," odpověděla Káča. „Běž pro faráře, ať mi dá poslední pomazání."

Josef tedy šel na faru. Farář s ministrantem hned šli, ale Josef se ještě zdržel. Když přišel domů, Káča ležela na prkně s podvázanou bradou, jak ji připravily sousedky. Josef opatřil rakev a zařídil pohřeb. Najednou mu přišlo líto, že už tu Kačka není. I to její hudrání mu chybělo, ale co se dá dělat.

Příští den byl pohřeb. Přes den mrzlo a na kopečku u hřbitova si kluci udělali klouzačku. V noci na ni napadl sníh.

Rakev s Káčou nesli nosiči na márách. Předním dvěma podjely nohy, při pádu podrazili další a už se všichni váleli po zemi. Rakev spadla na zem a víko nárazem odskočilo. Káča otevřela oči, posadila se a udiveně se rozhlížela kolem. Ale rychle se vzpamatovala a hned spustila: „Tak tys mě chtěl pohřbít? To by se ti hodilo. Aby ses mohl znovu oženit. Jenže ti to nevyšlo. Seber tu rakev, jistě stála hromadu peněz. A hybaj domů."

Jen se Káča ozvala, začali se smuteční hosté vytrácet jeden po druhém. Nakonec tu zbyli jen oni dva. Josef poslušně sebral rakev a vykročil k domovu. Za ním ťapala ve sněhu Káča jen v punčochách, jak byla v rakvi. Jak spolu dál vycházeli, se nikde nedočteme, ale žili ještě řadu let.

Tento případ se ve městě dlouho probíral. Zabývali se jím i páni na radnici. Někteří z nich měli doma k stáru stejně ubrblané manželky jako Josef. Dostali strach, aby se jim nepřihodilo něco podobného. Proto se usnesli, že pokud umře ve městě žena, musí se před pohřbem posypat cesta ke hřbitovu, i kdyby to bylo v červenci.