O bílém holoubku

Přes řeku Balinku vedl kdysi na Ostrůvek dřevěný most. Byl krytý šindelovou střechou a na obě strany měl průhledy - okna, aby bylo vidět ven. V noci vždy v některém z těch průhledů sedával bílý holoubek. Byla to prý duše kupeckého syna, který křivě svědčil proti chudému mládenci. Za to neměl po smrti klid a musel čekat, až ho někdo vysvobodí.

Velký dům na Ostrůvku za mostem, kde je dnes ekologické středisko, patřil tehdy jircháři panu Bergrovi. Byl to muž hodný a soucitný, který každému pomáhal.

Jednou o Vánocích, když se pan Berger vracel z půlnoční mše, zpozoroval holoubka. Mrzlo, sníh křupal pod nohama, prostě pravé vánoční počasí, vhodné na teplý kožich. V průhledu mostu seděl holoubek a celý se třásl.

„Chudáčku, vždyť tady zmrzneš," povídá mu pan Berger. Vzal holoubka do ruky, ani mu nedalo moc práce ho chytit. Přinesl ho domů a dal do klece. Podestlal mu čistou slámu a nezapomněl ani na vodu a zrní. Pak šel spát.

Sotva se ráno vzbudil, hned se šel podívat na svého nocležníka. Klec byla zavřená, ale holoubek nikde. Jen sláma, kterou mu podestlal, byla celá z ryzího zlata. Tak se duše odvděčila za své vysvobození.

Pan Berger užil získané bohatství účelně. Jeho syn za ně vystudoval na kněze a dlouhou dobu působil v Jihlavě. Ve svém rodném městě dal poblíž kostela postavit sirotčinec, kde se starali o chudé sirotky. Holoubka od té doby nikdo nespatřil.