Jak se hastrman proměnil v bílého koně

Jednou oral pacholek Vávra pole nedaleko Černé. Bylo neobvyklé teplo a v těžké půdě pluh vázl. V poledne už byli koně unaveni. Vávra jim sundal ohlávky a pustil je na louku, aby se napásli. Nedaleko spatřil dva pěkné bělouše. Vypadali odpočatě, ani se nebránili, když jim nasazoval ohlávky. Rychle je zapřáhl do pluhu a dal se do orání. Práce pěkně ubíhala, k večeru měl zoráno. Pustil koně na louku, zapřáhl svoje a chystal se domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když se ohlédl na zorané pole! Tam, kde oral s bělouši, byla půda netknuta. Musel se tedy vrátit a pole doorat.

Příští neděli odpoledne se Vávra vypravil do sousední vesnice k muzice. Cestu si zkrátil přes les, a na louce zase uviděl jednoho z běloušů. „Jen počkej, teď mě svezeš!" pomyslil si. Tiše se přiblížil ke koni a vyšvihl se na něj. Kůň však začal vyvádět, milého Vávru shodil, a zle ho potloukl.

Teď už musel Vávra doma povědět, jaké má trampoty s bílým koněm. Stará výminkářka mu prozradila, že má co dělat s hastrmanem, a pošeptala mu i radu. Když se Vávra uzdravil, připravil si lýkový provaz a vypravil se na louku do třetice. Počíhal si na bílého koně, chytil jej a přivedl domů. Postavil koně do stáje, ale nedával mu žádné krmení a používal jej k té nejtěžší práci. Sedlák zrovna stavěl stodolu, bylo třeba vozit kamení, a to všechno odvozil bílý kůň-hastrman. Jen nesměl přijít k vodě, to by nabyl síly, že už ani lýkový provaz by na něj nestačil.

Když byly všechny práce hotové, Vávra koně pustil. Ten pelášil k rybníku, na hrázi se proměnil v zeleného mužíčka a zmizel ve vodě. Od té doby už Vávra bílého koně nepotkal.