Světýlka

Mladá žena se vdala na vesnici. Odstěhovala si celou výbavu, jen necky ještě nebyly hotovy. Truhlář slíbil, že je pošle hned, jak je dokončí. „Pár dní to bez nich vydržím," říkala si. „Však hned prát nebudu." Přešlo pár dní, pak týden a necky nikde. Hospodyňka si řekla, že je na čase si necky přinést. Vyrazila tedy do města.

Truhlář už měl necky hotové, prý by je příští týden poslal po formanovi. Jenže žena už nechtěla čekat. Však si je odnese sama. Chvíli se ještě zdržela u maminky, pak si uvázala necky na záda a šla. Byl už podzim, rychle se smrákalo, ale ona statečně šlapala. Necky něco vážily, přece jen nemohla jít tak rychle, jak myslela, a tak se cesta protahovala. Už se blížila půlnoc.

V dálce uviděla rej světýlek, jako by proti ní šel průvod se svícemi. Světýlka! Často o nich slýchala, že v noci obklopí pocestného a zavedou ho do bažiny. Co teď, kam se schová? Světýlka se stále přibližovala. Vtom ji napadlo: Pod necky. Rychle shodila necky ze zad, lehla na zem a přiklopila je na sebe. Byl nejvyšší čas.

Ve chvíli uslyšela dupání, jako by po neckách skákala kůzlata. Ležela tak bez pohnutí dlouhou dobu. Nevěděla, že už světýlka zmizela a že se rozednívá. Pak zadrnčela kola vozu a uslyšela mužský hlas. „Tady jsou pěkné necky. Kdopak je tu asi nechal?" Silné ruce nadzvedly necky a hospodyně byla vysvobozena. Vozka ji i s neckami zavezl až domů.

Necky opřela v síni o zeď a teprve si všimla dna. Bylo pokryto vypálenými tříprstými stopami. To jak světýlka skákala po neckách. „Tak by asi světýlka popálila mne," pomyslela si a byla ráda, že se jí nic nestalo.