Jízda duchů

Jeden člověk ve Skleném, jmenoval se Martin, se rozhodl postavit si novou chalupu. Vyhlédl si pěkný pozemek u silnice, sluníčko tam celý den svítilo, prostě nádhera. Něco měl našetřeno, koupil pozemek a dům postavil. Teď mohl pomýšlet na ženění, ale byl tu jeden problém. Mladá ani stará, svobodná ani vdova – žádná si ho nechtěla vzít. Ne, že by byl tak ošklivý, byl to celkem pohledný chlapík, pracovitý, ale co to bylo platné, do jeho chalupy se žádná vdát nechtěla.

Po silnici totiž každou noc jezdili zlí duchové. Úderem jedenácté hodiny zarachotila kola kočáru a kolem chalupy bylo rušno, že se ani spát nedalo.

Martina to trápilo, až se nakonec svěřil bratrovi. Jeho bratr byl truhlář a na svém vandru ve světě se ledacos přiučil. Poradil mu, aby vzal kus dřeva a dal ho posvětit faráři. Martin udělal dle rady a posvěcené dřevo přinesl bratrovi. Ten z něj vyrobil tři křížky. Pak mu je dal se slovy, aby je zakopal na té silnici deset sáhů od sebe. „Pak se schovej a dávej pozor, co se bude dít," dodal ještě.

Martin udělal všechno tak, jak mu bratr poradil. Jakmile odbilo jedenáct, duchové zase jeli. Když přijeli k místu, kde zakopal první křížek, kočár zpomalil. Dalo to hodně práce, ale přece přes křížek přejeli. Přes druhý křížek to bylo těžší, ale nakonec i ten překonali. Přijeli ke třetímu křížku, přes ten se však dostat nemohli. Blížilo se ráno, ale ať dělali, co dělali, přejet třetí křížek se jim nepodařilo. Když viděli, že se dál nedostanou, obrátili kočár a vrátili se, odkud přijeli. Od té doby už duchové po té silnici nejezdili a v chalupě byl klid.