O pokladu v Olší

V Olší nad Oslavou žil kdysi zámožný sedlák. Měl velký statek, pole mu dobře vynášela, dobytek se dařil. Za čas si našetřil pěknou hromádku zlatých mincí. Jedinou bolestí bohatého hospodáře bylo, že neměl děti. Snad proto si oblíbil svého černého psa, kterému dal jméno Tyras. Tyras chodil všude s ním, při jídle seděl na zemi vedle hospodáře, a ten mu dával ode všeho, co sám jedl. Sedlák se svým psem často rozmlouval a zdálo se mu, jakoby pes už už chtěl odpovědět. V Olší se někteří hospodářově lásce k psovi posmívali, ale Tyrasových ostrých zubů se báli všichni.

V té době vypukla válka, francouzská armáda táhla na Moravu, a před ní letěla poplašná zvěst. Vojáci prý nikoho nešetří, všechen majetek vydrancují, poberou, na co přijdou. I v Olší se začali lidé bát o svůj život, ti bohatí pak také o svůj majetek.

Náš hospodář vzal hliněný hrnec, všechny zlaťáky do něj uložil a čekal, až padne noc. Za tmy pak zakopal svůj majetek na zahradě, pod prostředním ze tří buků. Věrnému Tyrasovi přikázal: „Tyrásku, dobře hlídej! Nikoho k pokladu nepouštěj!" Spokojen se vrátil domů a čekal na příchod vojáků.

Když se válka přehnala, sedlák potřeboval peníze, aby mohl obnovit zpustošené hospodářství. Šel tedy s motykou ke starému buku, ale neuspěl. Tyras jej přivítal tlumeným vrčením. „Tyrasu, blázne, to jsem přece já. To pro mne jsi měl hlídat poklad," snažil se psa odehnat. V té chvíli Tyrasovy oči zasvítily a pes promluvil lidským hlasem: „Na to jsi měl myslet dřív. Podle tvého rozkazu k penězům nikoho nepustím, ani tebe. Jsem rarášek a peníze jsou moje." V tom okamžiku Tyras zmizel a od té doby ho nikdo nespatřil.

Sedlák odešel s nepořízenou. Musel se obejít bez peněz. Když po letech buky skáceli, našli sice důl po pokladu, ale peníze byly pryč. Rarášek si je odnesl.