Kočičí hrad

Nedaleko Vlčatína stával prý kdysi pevný hrad. Jeho majitel byl velmi lakomý. Stále předepisoval poddaným nové daně a nikomu nic neodpustil.

V blízké vesnici žila chudá vdova se svým malým synkem. Měla jen malou chaloupku a jednu kravku, která je oba živila. Jednou vdova onemocněla a nemohla jít na robotu. Pán přikázal, aby místo toho zaplatila. Jenže vdova neměla peníze. Když nezaplatila, přišel dráb a zabavil jí krávu. Jak teď budou žít?

Vdova se rozhodla, že půjde pána požádat, aby jí počkal. Marně prosila, aby jí kravku vrátil, že bude dluh splácet. Žádné vysvětlování nepomohlo, pán byl neoblomný. Nakonec ji dal vyhnat z hradu.

Vdova šla s pláčem domů, pro slzy ani neviděla na cestu. Tu ji potkala stará babička a ptala se, proč pláče. Když si postěžovala, co ji postihlo, řekla babička. „Ničeho se neboj, já tu mám vzácného kocoura. Půjdu za pánem, snad ho vymění za tvoji krávu."

Šla za pánem a pověděla mu, že přichází z daleka a má kocoura, který každý den přinese dukát. Ten má přece větší cenu, než hubená kráva. Když vrátí vdově její krávu, že mu kocoura dá. Pán na výměnu přistoupil. „Ale dej si pozor," varovala ho babička, „kdybys nesplnil slovo, kocour ti štěstí nepřinese." Pak odešla.

Pán pohladil kocoura a poslal ho pro dukát. A zítra zase. Byl spokojen, ale krávu vdově nevrátil. Sedm dní mu kocour nosil každý den dukát. Pak se na hradě objevila spousta koček. Byly všude. V pokoji, v předsíni, na nádvoří. Seděly na židlích i na skříních a nepříjemně vřískaly. Sluhové se marně pokoušeli je vyhnat. Koček stále přibývalo.

Nakonec z hradu všichni utekli a pán zůstal sám. Z neustálého mňoukání nakonec zešílel, za několik dní skočil z hradeb dolů a zahynul. Jak náhle se kočky objevily, tak zase zmizely. S nimi odešel i kouzelný kocour. Lidé se ale prázdnému hradu vyhýbali. Tak se stalo, že se zdi rozpadly a hrad zanikl. Jen název Kočičí hrad připomíná, že sliby se mají plnit.