O pokladu v Mostištích

Na kopci nad vesnicí Mostiště stával kdysi hrad. Jenže přišla válka, kolem táhli vojáci, a ti hrad dobyli a zbořili. Zůstalo z něj jen sklepení zasypané sutinami. Po čase však lidé některé kameny odvezli, vždyť se mohou hodit na stavbu stodoly. Postupně tak odkryli přístup ke sklepení, až nakonec několik kamenů z klenby propadlo dovnitř a odkryly díru do podzemí. Nikdo se tam však neodvážil jít. Kdoví, co by jej čekalo.

Poblíž tohoto místa bylo pastviště, kam kluci z Mostišť vyháněli pást dobytek. Krávy se spokojeně pásly a chlapci se bavili hrou. Předtím si zuli boty, aby je zbytečně neničili. Nejrychlejší z nich byl Vojtěch. Přestože běhal bos, nikdo ho nemohl chytit. Další dva, Jiřík a Petr, byli naštvaní. „Však počkej," říkali si, „za to ti hodíme boty tady do té díry. Uvidíš." Nebyl to zrovna dobrý nápad, ale stalo se.

Když to Vojtěch zjistil, začal se zlobit. Jiné boty neměl. Vyhrožoval, že to řekne rychtáři, a budou mu je muset zaplatit. Ostatní raději rychle hnali domů, zůstali jen Jiřík s Petrem. „Nerozčiluj se, však nebude tak zle," uklidňovali ho. „Svážeme provazy od dobytka a spustíme tě dolů. Boty určitě nepadly daleko, vezmeš je a my tě zase vytáhneme." Vojtovi se do sklepení moc nechtělo, ale nakonec musel uznat, že je to rychlejší řešení, než čekat na rozhodnutí rychtáře. Svázali tedy několik provazů, na konec přivázali kus dřeva, Vojta si na ně obkročmo sedl a Jiřík s Petrem ho spustili dolů.

Sotva se dotkl nohama země, začal se rozhlížet, kde asi budou jeho boty. Ušel sotva pár kroků, když spatřil ohromný kotel plný zlaťáků. Vycházel z nich namodralý plamen, který trochu osvětloval temnotu sklepa. A ještě něco. Na hromadě peněz seděl černý kohout s ohnivýma očima. To je snad sám čert, napadlo Vojtu. Opatrně se chystal ustoupit, když kohout zakřičel: „Stůj, co tu pohledáváš!" Vojta ze sebe leknutím nevydal ani hlásku. Kohout zakoulel očima, zatřepal křídly a znovu se zeptal: „Co tu chceš?" Už se chystal na Vojtěcha skočit, když ten ze sebe konečně dostal: „Hledám svoje boty. Pásli jsme nahoře dobytek a kamarádi mi je sem hodili." „Nechceš tu nic jiného?" ptal se kohout už mírněji. „Ne, chci jen své boty, jiné nemám." „Tak si je vem, leží tady u kotle. A naplň si je penězi, ale víckrát ať už tě tu nevidím, sice se ti zle povede."

Vojta se mezitím trochu rozkoukal a spatřil svoje boty. Rychle se pro ně sehnul, popadl je a nabral do nich peněz, co se vešlo. Protože byl slušně vychovaný, poděkoval kohoutovi za tak veliký dar, pak zatahal za provaz a Jiřík s Petrem jej vytáhli nahoru.

Ti koukali, co si ze sklepa přinesl. A ještě více valili oči, když jim Vojta líčil, co se ve sklepě dělo. Když jim vyprávěl, jak mu kohout zakázal se tam vracet, Petr začal pochybovat. „Myslím, že trochu přeháníš," prohlásil. „Nejspíš nechceš, aby ti někdo zlaťáky vysbíral, a při nejbližší příležitosti se pro ně vrátíš sám." Marně mu to Vojta rozmlouval, že on už tam určitě nikdy nepůjde a ani jemu to nedoporučuje. Ten kohout je jistě sám rohatý a může ho roztrhat.

Petr si však nedal říct. Chtěl se do sklepa podívat a pro jistotu si tam také hodil boty. Sice prý mu nevěří, ale kdyby tam přece něco bylo, aby měl výmluvu, že mu tam spadly. Když žádné vysvětlování nepomohlo, Jiřík s Vojtou ho tedy spustili dolů. Dlouho pak čekali u otvoru. Slunko zapadlo, už jistě dostanou vyhubováno, kde se tak dlouho toulají, ale provaz se stále nehýbal. Nakonec za něj zatáhli a leknutím vykřikli. Na provazu byla přivázána strašlivě podrápaná Petrova hlava. Pustili ji zpět do díry, rychle sehnali dobytek a hnali domů.

Když pak vypravovali, co se stalo, všichni se zařekli, že tam za nic na světě nepůjdou. Petrovi rodiče byli ochotni zaplatit tomu, kdo jeho tělo vynese nahoru, aby mohl být pohřben, ale nikdo se tam neodvážil. Protože se k otvoru všichni báli jít, ani nezpozorovali, kdy se celá klenba propadla a sklep zasypala. Dnes už nikdo neví, kde vchod do podzemí vlastně byl. Ale jednou prý pojede kolem vozka se čtyřspřežím a ten nápravou vozu vchod zase prorazí.