Jak bývalo ve škole

Že bývala ve městě škola od nepaměti, to asi většinu lidí napadne. Ale jak to v takové škole v minulosti vypadalo, to už ví málokdo.

Až do konce 18. století nebyl určen počet ani velikost tříd. Vyučování všech žáků probíhalo ve třídě najednou ze stejných knih a za použití přehledných tabulek. Do tříd měli být žáci rozděleni podle schopností a předchozí přípravy bez ohledu na věk a pohlaví. Roku 1805 bylo stanoveno, že v jedné místnosti nemá být více než 80 dětí, ale ani to se nedodržovalo. Navíc počet žáků kolísal podle ročního období.

Škola a byty učitelů byly v polovině 18. století umístěny v domku č. p. 88 v Kostelní ulici, který byl později rozdělen na čtyři domky. Roku 1780 byla přistavěna další světnice pro 2. třídu. Původní škola však rostoucímu počtu dětí nestačila, proto krajský úřad v roce 1787 a znovu v roce 1795 vyzval městskou radu, aby se postarala o prostrannou, důstojnou školní budovu, poněvadž z 295 školou povinných dětí (1774 byla zavedena povinná školní docházka) jich nenavštěvuje školu ani polovina. Pro nedostatečné, malé a tmavé místnosti jich zbytek školu ani navštěvovat nemohl. Kdo z rodičů chtěl, aby se jejich potomci něčemu naučili, posílal děti do Oslavice, kde je číst, psát a počítat učil nějaký vysloužilý poddůstojník.

Teprve roku 1801 byla na náměstí vystavěna nová školní budova (Dnes je na tom místě budova Spořitelny). V přízemí byly 2 učebny a v prvním patře dva byty pro učitele. Ani v nové budově však nebyl dostatek místa, proto žáci, kteří se opozdili a neobsadili včas lavice, museli sedět na zemi nebo na stupínku.

Meziříčskou školu na začátku 19. století popsal ve své kronice Vilibald Vinš. „... kachlová prostá kamna, jednoduchá okna, výstupek a na něm stolek, tabule k učení a na ní visel svatý kříž. Blíže kamen bývalo v zimě dosti teplo, u oken však mrzlo. Pan učitel často jíní z oken lineálem seškraboval, aby bylo lépe vidět. Tenkráte nebyl ve škole teploměr ani ventilace. Před učením jsme se modlili a zpívali za dar osvícení ducha svatého, po učení opět zpěv a modlitba. ... Naše školní knížky byly: slabikář, první a druhý díl a „Svaté evangelium", které se čítávalo vždy v sobotu."

Vyučovalo se dopoledne i odpoledne. V poledne chodily místní děti domů na oběd, zatímco přespolní čekaly ve škole. Na kvalitu výuky dohlížel především meziříčský děkan, který jako ustanovený školdozorce chodil na pravidelné vizitace. Nejpilnější a nejhodnější žáci byli každoročně zapisováni do zlaté knihy cti a odměňováni knihami, obrázky nebo penězi. Žáci nehodní byli zaznamenáni do černé knihy hanby a veřejně napomenuti a pokáráni.

Ripp