R. 1819 – 1899 - Leopoldina Liechtensteinová, provdaná princezna Lobkowiczová

Zdejší panství se zámkem a Stráneckou Zhoří bylo jí připsáno odstupní a kupní smlouvou až v roce 1837, když se provdávala za Ludvíka, knížete z Lobkoviců, který však zemřel v roce 1882.
Ona své mládí prožívala ve válkách napoleonských za císaře rakouského Františka. Za ní v roce 1866 naši předkové zažili vál...ku tak zvanou prajskou. Tehdy 5. července 1866 projeli naším městem rakouští důstojníci v kočárech. 6. července zřízen na Obecníku špitál pro raněné vojíny. Týž den projel naším městem saský král August s ministrem a posnídali v hostinci na náměstí u „Zlatého lva". 13. července projeli městem poslední rakouští husaři a 14. července projelo zde 30 pruských hulánů. Dne 15. července přitáhlo sem před polednem od Jihlavy po císařské silnici ve třech proudech 9000 prajských vojáků, před nimiž místo hudby vojáci do pochodu pískali na malé píšťalky a jiní střídavě tloukli na malé bubínky. Vozy a děla postavili podél silnice a rozložili se na hornoměstských paloukách a dolnoměstských lukách, kde je nyní pila. Nynější již jen několik stařečků v městě rádo vzpomíná, jak tehdy jako hoši běhali jim do města pro kuřivo a sirky a jak brzo se s nimi spřátelili. Jejich velící generál, starší pán, bydlel v zámku, hlavní strážnice byla v radnici, ve školách a v panském špitálku leželi ranění a nemocní. Druhý den po odpočinku odešli do okolních vesnic a zde po šest neděl zůstalo v domech ubytováno oddělení zákopníků. V té době mezi nimi i našimi lidmi rozmohla se cholera. 30 zde zemřelých prajských vojáků pochovali na městském hřbitově a jinověrce za židovským hřbitovem, kde dosud na tichém paloučku u zdi vidět jest nízký kamenný kříž s letopočtem 1866. Tehdy před příchodem prajského vojska k nám všichni státní úředníci odtud odjeli a klíče zanechali tehdejšímu zde starostovi Antonu Kallabovi od Horní brány, který zde tehdy správu města vedl jen se svým tajemníkem Josefem Škodou a s jedním policajtem Řehořkou. Pan tajemník Škoda k paměti lidské zaznamenal, jak se zde, asi na rozkaz toho svého velícího generála, v domech a v bytech slušně chovali. Jak před jejich příchodem mladí lidé utekli do lesů, a oni jim vzkazovali, aby se jen domů vrátili, že nikomu nebudou ubližovati. Zvláště děti chovali a měli je rádi. Byli to většinou starší vojáci záložníci. Když klekání zvonilo, někteří bez ostychu smekali a se modlili. Bylo na nich pozorovati, že na své rodiny doma vzpomínali. Když odtud odcházeli, za všechno děkovali a z domova ještě dlouho sem rodinám dopisovali a tím ukazovali, že na naše město rádi vzpomínali. Po jejich odchodu se dlouho zde říkalo, že jak služně přišli, slušně odešli. Ještě dlouho po prajské vojně se zde zpívá písnička: Tam u Královského Hradce, lítají tam koule prudce z kanonů a flintiček, do ubohých lidiček.
Paní kněžna Leopoldina Lobkovicová zemřela 8. září 1899. Odpočívá v kryptě pod červeným kostelíčkem v Netíně na kopečku, odkud krásný pohled je na okolní její černé lesy a stříbrolesklé rybníky.

Čerpáno z: TŘETÍ KRONIKÁŘSKÉ KUKÁTKO VELKOMEZIŘÍČSKÉ
Autor: Rudolf Dočkal
Vydáno r. 1947