5. Polní krajina

Kulturní krajina vznikla zde na Velkomeziříčsku během posledních nejvýše devíti set let. Tím se liší od starých sídelních oblastí zahrnujících širší Polabí, jižní Moravu a moravské úvaly, kde lidé trvale žijí a ovlivňují tvář krajiny nepřetržitě již dlouhé tisíce let. Kolonizace Vysočiny měla do jisté míry „developerský" charakter, neboť jejím motorem bylo dobývání kovů, pokoření pralesa a zisk nové zemědělské půdy. Na nová území se pouštěli odvážlivci za snem o lepším živobytí nebo přímo zbohatnutí. Zprvu jakoby neomezené zdroje se ale rychle tenčily.

Historické prameny a výzkumy celkem jasně dokazují, že záhy po kolonizaci u nás bývaly hlubší a úrodnější půdy, že k vyčerpání dříví v pralese došlo již asi za 300 let a naděje vkládané do těžby kovových rud byly přehnané. Kdo ale uvažuje v dlouhodobých souvislostech ...

V kraji postupně převládl zemědělský lid, jehož píle pomalu krajinu přetvářela. Holýma rukama, jednoduchým nářadím a koňskou silou ovšem nelze krajinu přeměnit s takovou razancí, jakou vidíme v moderní době. Předkům nezbývalo než respektovat každý velký kámen, mokřinu, potůček, svah či sebemenší roklinu. Tím spíše měla tradiční kulturní krajina malebnost, ducha místa, jména a příběhy, jež se vázaly ke každé polní trati či louce a zvláště ke každé zajímavosti. Mnoho lidskou rukou vytvořených prvků ale ukazovalo na praktičnost. Například jako protierozní ochrana fungovaly nejen soustavy mezí, ale i svodnic (příkopů) a jímek na hlínu, odkud pak byla vyvážena zpět na pole. Též cesty musely být zakládány s rozmyslem, aby z nich voda neudělala hluboké rýhy. I tak to mnohde nešlo a vznikly úvozy, někde i opakovaně překládané, neboť v původní trase se již nedalo jezdit.

Vůbec už samo rozložení kultur bylo přísně účelné a respektovalo přírodní podmínky míst: pole na hlubších půdách a méně svažitých pozemcích, louky na mokřinách a stráních, pastviny na kamenitých pozemcích, mezích a podle cest. K tomu sem tam nějaký ten strom a křoví, co dal i stín pro polední odpočinek při práci na polích, a pár ovocných stromů, aby bylo co zakousnout. Krajinná mozaika tak byla daleko pestřejší a jemnější. Téměř veškerá voda studánek a potoků byla pitná, louky a pastviny hrály všemi barvami kvítí a motýlů, lidé znali každý kámen a strom, poutníka prašná cesta dovedla, kam jít chtěl.

Změna rázu krajiny za posledních 70 let

Toto všechno z velké části zaniklo během posledních sedmdesáti let. Ano, i dnes považujeme krajinu za krásnou, neboť přírodní síly ji takovou vymodelovaly. Navíc střípky toho tradičního nás obklopují stále. Otvírá se tu ale také možnost, že nic jiného (lepšího) neznáme, že naše pojetí toho, co je normální, se od dob našich dědů posunulo. Cožpak jsme si nevšimli, že většina malebných zákoutí zaniká, jak těžko se hledá cesta pro obyčejné procházení krajinou, že voda mizí a je znečištěná, že kopřivy ovládly rozkvetlé meze a potoční břehy, že zmizelo spousta druhů rostlin i zvířat?

Otevírají se před námi dvě možnosti. Můžeme si vybrat jakou krajinu chceme mít nyní a v budoucnosti. Zda dáme přednost pokračování destrukce nebo zvolíme cestu postupné nápravy a revitalizace. Je pravdou, že dnes k přímému ničení krajinných hodnot dochází méně než dříve. Je zde ale mnoho rozběhlých negativních trendů, jejichž účinek se s časem prohlubuje a čím později je začneme řešit, tím více práce to bude stát. Také jsou zde hodnoty, které nahradit neumíme. Krom nás tu není nikdo, kdo by o tom, jakou krajinu předáme našim dětem, mohl rozhodnout.