7. Křoviny

Krajinný ráz Velkomeziříčska nezaměnitelně dotváří křoviny a těžko si představit malebná zákoutí bez nich. Křoviny dávají krajině barevnost, ať už oznamují opravdový nástup jara záplavou květů, nebo barevnou melancholii vrcholícího babího léta. Ano i v zimě, kdy šípky ještě neobrali ptáci, kdy černé trnky s čepicí sněhu trčí z jiskřící bílé pláně a jehnědy lísek čekají na příchod příštího jara, jsou křoviny krásné. Nadto poskytují vůni, sem tam i něco na zub nebo i jen závětří, jež ocení poutník hlavně během prvních jarních dnů. Křoviny dotváří a rámují krajinné scenérie nebo se stávají i středobodem kompozice.

U nás na Velkomeziříčsku máme především dva typy křovin: křoviny lískové a trnkové. Obojí rostou na mezích, v remízcích a v lesních okrajích, ale zásadně se liší oživením. Trnkové křoviny netvoří jen trnka, ale i další druhy jako růže šípková, hloh, brslen evropský, svída krvavá, nebo řešetlák počistivý. Nezřídka se přidává hrušeň polnička. Společné mají hlavně to, že jsou pichlavé a jsou tedy odolné proti spasení zvířaty. Pozoruhodné je, že ani typické a vyvinuté ukázky těchto křovin, které existují na stanovišti dlouhodobě, nemají nijak zvlášť vyvinuté bylinné patro. Tato vlastnost příkře kontrastuje s křovinami lískovými, jenž obvykle hýří hájovými bylinami. Říká se „bříza – matka lesa", ale snad ještě přiléhavější by mohlo být „líska – matka lesa".

V dávné minulosti byla naše krajina bezlesá. Nástup zapojenějších lesů s náročnějšími dřevinami je doložen až od období, kterému se někdy říká doba lísková (asi před 8000 lety). V sedimentech z té doby opravdu převažuje fosilní pyl lísky, která nutně musela být dominantní dřevinou na velké části krajiny.

Líska má na rozdíl od břízy jednu výjimečnou vlastnost, a tou je forma listového opadu. Rozkladem jejího  listí vzniká velice příznivá forma humusu a úrodná půda, a proto musíme hlavně lísku považovat za rozhodující dřevinu, která připravila bohatší půdy potřebné pro trvalé prosazení lesa. Také proto jsou obvykle lískové křoviny biotopem vzácných hájových druhů rostlin. Dokonce je to často tak, že s převodem původních listnatých lesů na plantáže jehličnanů vyhynuly i typické byliny, ovšem přežívají pod lískami na mezích v polní krajině. Proto ty podléšky a lýkovec okolo Balin či Hrbova, proto dymnivka bobovitá u Dědkova.

Hájové byliny

Hájové byliny je třeba vyzdvihnout jako indikátor zdraví půdy a půdní úrodnosti. A tak jmenujme ještě alespoň kopytník evropský, plicník lékařský, sasanku hajní, kokořík mnohokvětý, podbílek šupinatý, ptačinec velkokvětý, bažanku vytrvalou, pupkovec pomněnkový a dymnivku plnou, které nás za prvních teplých jarních dní v polovině dubna osvěží záplavou šťavnaté zeleně a květů. Nejlepší ukázky takových bohatých lískových křovin najdete právě zde - v okolí Petrávče, ale zdaleka ne každý remízek či mez nabízí slibovanou podívanou.

Křoviny milují také živočichové

Abychom nezůstali jen u rostlin, pojďme se na chvíli zastavit u oživení živočichy. Na jaře se lískové křoviny neobejdou bez nemotorného letu čmeláka a zpívajících ptáků. Většina těch, kteří staví hnízda, je nerada umisťuje moc vysoko  a tak jsou křoviny hlavním hnízdištěm pěvců. Pokud jsou součástí mozaiky s loukami či pastvinami a blízkým lesem, půjde o ptačí ráj. Ježek anglicky je hedgehog, což by se dalo volně přeložit jako „prasátko z živých plotů", čili z křovinatých pásů oddělujících pozemky. Docela výstižné jméno má i roztomilý obyvatel křovin plšík lískový.

Pokud v krajině vidíte kácet křoviny, neznamená to, že nutně musí jít o jejich likvidaci. Často se tak sice děje, ale jejich občasné zmlazení na závadu není. Pokud nejsou vytrhány s kořeny nebo zahubeny herbicidem, spolehlivě během několika let znovu obrostou a nijak jim to neuškodí. Pravidelná údržba křovin mimo jiné patří mezi tradiční formy hospodaření, které bychom jako krajinotvornou činnost měli respektovat.

Než křoviny opustíme, ještě pár slov o jalovci. V naší krajině se vyskytují jednotlivě a míst, kde jich jsou nebo bývaly desítky se moc nenajde (kdysi Dědkov, Bory, Jívoví, Kadolec). Jalovec je vyhraněná rostlina pastvin a jinde než na pastvinách a pod vlivem pastvy se rozmnožit neumí. Dnešní jalovce na mezích často úctyhodného stáří a velikosti jsou dokladem pastevní minulosti naší krajiny.