9. Prameny a studánky

Prameny se odjakživa těšily u lidí velké vážnosti. Podzemní voda vyvěrající na povrch byla cenným zdrojem čisté vody. Některým pramenům byla dokonce přisuzována zázračná moc. Proto lidé budovali u pramenů studánky, ze kterých se bylo možné napít. V dnešní době veřejných vodovodů s pravidelně kontrolovanou kvalitou vody a pramenité vody, která je k dostání v plastových lahvích v obchodě, zdánlivě jejich význam zaniká. Studánky jsou však součástí našeho kulturního dědictví, o které stojí za to pečovat.

Ó země, buď zdráva, já po slunci kořím se tobě,
jak pod ním se prostíráš pramenů plná,
kolébko vod, jež z boků tvých tryskají hojně,
pelikáne, vlahou své hrudi svět zavlažující!
Jan Zahradníček (Zemi mé)

Studánky se mohou stát jakýmsi připomenutím toho, jakou důležitou roli podzemní voda hraje. Jsme na „střeše Evropy". Žádná voda k nám nepřitéká. Naopak přibližně jedna třetina vody, dopadající u nás na zemský povrch ve formě srážek, odteče s povrchovými vodami. Část vody se vypaří a teprve ta poslední část se vsákne hlouběji a stává se vodou podzemní. My se opět s podzemní vodou setkáváme, když se dostává na povrch. Ať už vytéká dobře viditelným pramínkem, nebo vzlíná a vytváří mokřady. Podzemní voda také sytí povrchové toky a vodní nádrže.

Starobylý zvyk obřadního čištění studánek, objevující se na celém Horácku, měl zajistit dostatek vody pro lidi i zvířata a dostatek vláhy po celý rok. Hlavní roli v něm hráli mladé dívky symbolizující čistotu. Když na jaře roztál sníh, vypravili se dívky z vesnice, vzaly hrábě a lopaty a za zpěvu obcházely studánky, vyčistily je a upravily okolí. Po návratu z této práce děvčata obcházela vesnici a dostávala odměnu.