5. Tvář krajiny

Pro Balinské údolí je typický zahloubený přirozeně meandrující tok říčky, který vytváří četné zákruty s nátržemi a vysokými podemílanými břehy. Na krátkých strmých svazích údolí místy vystupují nízká skaliska a skupiny izolovaných balvanů. Četné balvany můžeme pozorovat i v samotném korytě řeky.

Tvůj kraj

Jsi kukaček a srn a stromů s letním vanem
a v zorničkách ti hnízdí skřivánci,
jsi trav a tratí všech a v žáru svrchovaném
po stráni klaní se ti balvan za balvanem,
jeřáby, habry tví jsou zastánci.

Jsi jejich všech, kraj na dlani tě zdvíhá
a v tobě pozdvižen je ještě jedenkrát,
to ještě jedenkrát se jeho temná tíha
vyšlehlá ve větvích a v klasech v tobě míhá,
v tvých očích, rukou do světla chce zrát.

To ještě jedenkrát kraj za svá pokolení
tě před sebou zas posílá a jeho rod,
pln hran a suků, ztvrdlý nad kamení,
v tobě se rozpomíná, k podobě své mění,
jež dána jemu před zrozením vod.

(Pod bičem milostným, 1944)

Jan Zahradníček

Básník, překladatel, publicista. Představitel katolického směru literatury třicátých a čtyřicátých let 20. století. Část života strávil v nedalekém Uhřínově, kde je i pochován.

Balinské údolí se nachází na okraji třebíčského syenitového masívu, který vznikl při prvohorním variském vrásnění asi před 379 mil. let. Dno údolí vyplňují mocné usazeniny nivních hlín a hrubých písků.
Syenit řadíme k hlubinným vyvřelinám. Vznikl pomalou krystalizací magmatu - žhavé tekuté taveniny pocházející z hlubin Země. Je to skvrnitá, černobílá hornina typická velkými zrny živců, která obsahuje jen málo křemene. Naproti tomu pravá žula (granit) je tvořena křemenem, živcem a slídami a díky tomu má světlou barvu.

Údolí vznikalo pomalým zařezáváním toku do plochého terénu po ústupu miocénního moře. Erozí se obnažilo skalní podloží. Jeho vlastnosti při zvětrávání měly zásadní význam pro modelaci terénu, a to jak celých kopců, tak jednotlivých kulovitých a žokovitých balvanů rozesetých po krajině. Tyto balvany vznikly rozpadem horniny na pravoúhlé bloky, jež byly postupným zvětráváním zaobleny. Dobře je můžeme pozorovat v samotném korytě řeky.
Z půdních typů převažují hnědé půdy - kambizemě a podmáčené půdy - pseudogleje.

Řeka nebyla spoutána vodohospodářskými úpravami a má přirozenou dynamiku vývoje koryta. Motorem vývoje jsou především pravidelné jarní záplavy, kdy je vymílací schopnost toku největší. Nutno dodat, že nivní hlíny Balinky jsou k vymílání velmi náchylné. Chybí zde totiž hrubší štěrk a kameny „normálních" velikostí. Syenit zvětrává na hrubý, hlinitý písek nebo naopak tvoří rozměrné balvany. Střední frakce chybí. Velká voda proto materiál nijak zvlášť netřídí, ale přímo ho odnáší a znovu usazuje na zaplavených loukách nebo níže v korytě řeky.

Ve vysokých hlinitých březích žije několik párů ledňáčků. Hnízdní nory, které mohou být až metr dlouhé, si vyhrabávají zobákem, přičemž upřednostňují místa, kde do vody zasahují větve. Na těch pak sedávají a pozorují řeku. Jakmile spatří kořist, vrhají se s křídly přitisknutými k tělu téměř kolmo do vody. Pevně zobákem sevřou rybu a pomocí křídel se vynoří nad hladinu, kde kořist usmrtí. Ledňáček říční je silně ohroženým druhem, a proto je zákonem chráněný.