Svatá hora u Křižanova

Svatá hora (650 m n. m.) je dominující vrchol hřebenu mezi Křižanovem a Osovou Bítýškou s malým pomníčkem a plastikou 8 km severně od Velké Bíteše. Je součástí Bítešské vrchoviny, která spolu s Dačickou kotlinou a Brtnickou vrchovinou patří do Křižanovské vrchoviny. Vystoupit na něj lze z několika stran - z Ořechova, Skřinářova a Kadolce. Legenda vypráví, že na Svaté hoře byla zázračně zachráněna jako dítě šlechtična sv. Zdislava (1215 - 1252) z nedalekého hradu Křižanova.

Horský vrchol skýtá poutavý výhled jak na soustavy rybníků pod Ronovem, kde pramení Bítýška, na další rybníky kolem Osového, kde má počátek Bílý potok, tak na rozlehlé panoráma východního okraje Českomoravské vrchoviny.

Svatá hora je také přírodním poutním místem. Podle posledních archeologických výzkumů zde mohlo být místo pohanských rituálů. Už samotný název „Svatá" dává ale tušit, že pro věřící z blízkého i vzdálenějšího okolí má toto místo zvláštní význam. Důvodem je jeho spojení se životem svaté Zdislavy, která se narodila v nedalekém Křižanově na hradě, který původně stával tam, kde je dnes barokní kaple sv. Barbory.

Vypráví se, že svatá Zdislava putovávala na tento kopec a modlila se tu. Na počest sv. Zdislavy jsou několikrát do roka, přímo na vrcholu, slouženy poutní mše svaté, za účasti mnoha věřících z celého okolí. 

Jedna z pověstí o sv. Zdislavě vypráví o tom, jak při svých toulkách na Svatou horu zachránila stejně starou uhlířovu dcerku před rozzuřeným medvědem.

Poustevnička a medvěd
Zdislava si pamatovala, že hodinu cesty od křižanovského hradu byl mezi dvěma kopci palouček, blízko skalisko s nevelkou dutinou a praménkem vody. Rozhodla se, že tam půjde poustevničit. Na místě si sekyrkou usekla dvě větve, uhladila nožem, svázala tkaničkou a měla kříž. Ten vztyčila uprostřed pěkného trávníku před velikými kameny, kde si představila jeskyňku. Potom si klekla před křížem a modlila se pomalu všechny modlitby, které znala. Kolínka jí strnula, myslela si: "Chvíli se protáhnu, jen trošku a pak se budu modlit dál." Spolehla se na loket a začala pomalu dřímat, až se jí zmocnil zdravý dětský spánek. Když její matka od sester zjistila, kam se malá Zdislava vypravila, poručila podkonímu, aby bez odkladů přivezli malou poustevnici domů.
Cestou potkali uhlíře Jana, který na otázku, proč není u svých milířů a nač má veliký oštěp, řekl se starostlivou tváří, že hledá dcerku Elišku - zatoulala se na borůvkách. Má o ni strach, dověděl se právě od ovčáka, že se v okolí objevil starý, kulhavý medvěd. Včera viděl, jak psi proti němu vyrazili. Proto dnes dává pozor na ovce. Uhlíř šel s nimi a zůstal u koní, když dojeli k houštině s převrácenými, tlejícími stromy, kam s koňmi nemohli. Odtud kousek proti kopci byla Zdislavina "jeskyňka". Na palouku kříž a před ním klečící děvče. Na zavolání vstala, sebrala do uzlíčku své věci a beze slova šla s nimi houštinou ke koním. Vtom si vzpomněla na vlastnoručně udělaný křížek a že jej vezme domů. Otočila se a spěchala pro něj.
Uplynula chvilka a v tom zazněl tak pronikavý a smrtelně zděšený výkřik, že rázem strnuli, jakoby jim krev v žilách zmrzla - ale hlas nebyl Zdislavin. "To je naše Eliška!" chraplavě pronesl uhlíř a hnal se houštinou. Podkoní za ním. Doběhli k palouku, opatrně vykoukli mezi stromy a zkameněli po druhé: Uprostřed palouku zdvíhá se ze země zděšením pobledlé děvčátko v plátěných šatech, křečovitě tiskne k sobě hliněný džbán, z kterého se sypou borůvky - a před ní rozkročena, jako by ji chtěla zaštítit, stojí Zdislava. Nedívá se na ni, ale k vykotlanému stromu, kde stojí ohromný medvěd, jako by překvapen postojem Zdislavy. Mžouravě přivírá malá, zlá očka. Čenich obludný, jako z balvanu tesaná hlava, dychtivě vysunut dopředu.
Diváci slyší tichá slova Zdislavy: "Říkám ti, nejde na tebe, ale na med. Nesmíš mu ukázat strach! Dělej jakoby nic! Jdi klidně! Jdu s tebou a nespustím z něho oči. Přijdou nám na pomoc. Jen klidně!" Medvěd při těch klidných slovech začal komíhat hlavou a otočil se ke stromu, když v tom Eliška znovu vykřikla a dala se do běhu. Medvěd sebou okamžitě trhl a vida prchající kořist, vyrazil. Ale dva silní muži s napřaženými zbraněmi vyrazili rovněž. Půtka za chvíli skončila. Meč podkoního a oštěp uhlířův vykonaly své dílo. Eliška si uvědomovala, že ji medvěd nesežral, až když ji otec vyzdvihl a svíral v náručí. Potom se obrátil k Zdislavě, a ukazuje bílé bělmo v černé tváři, řekl: "Sám Pán Bůh ti vnukl, aby ses vrátila na palouk, před Elišku se postavila a medvěda zdržela."
Zdislavě se už také vrátila barva do tváře a řekla: "Tatínek vždy říkal, že každé nebezpečí je jako dravá šelma. Tím spíš zaútočí, když vycítí, že má člověk strach, když se k němu obrátí zády a prchá. Tatínek nás nebude hubovat, protože ví, že s tak statečnými muži jsme nebyli v žádném nebezpečí". Sotva to dořekla, na něco si náhle vzpomněla. Chopila se křížku a omluvně odvětila: "Tak přece mám svůj kříž, abych měla památku!"