Smírčí kámen v Moravci

Smírčí kámen obdélníkového tvaru, který stával v šafářově zahradě, je nyní vsazen do kostelní zdi. Na kameni je nápis: Létha 1581 W pátek, den památný narození, Panny marye po XXy ho, dinie na czelém orlogi, 8. dne, miesycze zarzi dokonal gt, žiwot swůg Getrzych Lhot, ský zepteny saucze od pe, tra mysliwcze sweo ne, nadále wtomto mi, stie zastrzelen.

Kámen připomíná tragickou událost z roku 1581, kdy místní myslivec Petr zastřelil milence své ženy, šafáře Getrzycha na zahradě hájovny. Kámen Moravečtí vytesali a vsadili na místě neštěstí. Později ho přemístili ke kostelu.

Roku 1581 byl majitelem moraveckého panství pan Zdeněk ze Ptení, jenž je koupil od Vratislava z Pernštejna. Tragédie se odehrála, jako by ji romanopisec naplánoval.
Marie byla nejkrásnější moraveckou dívkou. Alespoň v očích myslivce Petra. Byla štíhlá, křehoučká, blonďaté vlasy splétala do copu, nebesky modré oči cudně klopila a její jahodová pusinka stále hrála úsměvem. Byla krásná k zulíbání! Petr si ji odvedl z chudé chaloupky do myslivny a ač byl sám kus pořádného chlapiska, choval se k mladé ženě něžně a s pochopením pro každý její vrtoch. Nikdy by nepolámal motýlkovi křídla! A přece to tak strašně všechno dopadlo!

Žili spolu a milovali se. Týden, měsíc, rok, pět let. Všechno bylo bez kazu, jen kolébka zela prázdnotou. Vrána a čáp se myslivně vyhýbali, Petr si však nezoufal. Byl šťastný na čerstvém povětří, rád utíkal od Marie do lesů a ještě raději se k ní vracel. Chodil tak od lásky k lásce a na cestách si prozpěvoval. Nikdo v širém okolí nebyl šťastnější. Ani pan Zdeněk ze Ptení, ani jeho šafář Getrzych. Petr střežil les, pečoval o zvěř a pásl po škodné. Až mu přeběhla přes cestu ta škodná nejhorší. Nedůvěra, zklamání, žárlivost, beznaděj, nenávist a smrt!

Marie byla náhle jiná. Tvářičku měla utrápenou, i pan farář si toho všiml. Petra už nevítal zářivý úsměv. Náruč se přestala otvírat, oči se jeho pohledu vyhýbaly. Nejdříve nechápal, netušil. Marie zatím stoupala po schodech. Nejdříve z chaloupky do myslivny a teď z myslivny až na zámek! Kdo by odolal dvoření pana šafáře? Petr se prodíral lesy, zato pan Getrzych byl stále nablízku. Kabát měl zdobený zlatem a jak voněl! Jak dovedl zalichotit, jak obdarovat! Prsten jí dal celý ze zlata! Marie tehdy ztratila hlavu a náruč otevřela dokořán. Petra pak často vítala studená plotna a prázdná hájovna.

„Ztrácíš se mi z mého světa," povzdechl si nejednou.
„Bojím se tu sama, raději brouzdám po okolí," vymluvila se a myslila si něco o jiných světech kolem nás. Jejím jediným světem byl teď pan šafář. Každá chvilka bez něj byla utrpením pro zamilovanou ženu. Myšlenkami vyháněla Petra, v náručí Getrzychově ztrácela rovnováhu a současně se bála budoucnosti. Tohle přece musí pro někoho dopadnout špatně!

Za čas Petr poznal, že si vrána či čáp přece jen našli tu správnou cestu. Proč se mu však Marie sama nesvěřila? Proč je stále taková divná? Chladná jako rampouch! A proč se pořád kdesi toulá a proč se ten šafář tolik tlačí k myslivně? Temné podezření vzklíčilo v myslivcově srdci. Marie, kam nám čert odnesl letní dny provoněné láskou? V truhle našel nový šátek, ze kterého vypadl zlatý prsten. Petr zůstal jako omráčený. Teď má tedy jistotu!
Byl právě svátek Panny Marie, byl svátek i Petrovy Marie, a přesto bylo v myslivně jako v márnici. Petr to nevydržel, sáhl po pušce a zavrčel, že jde do lesa. Nešel však daleko. Hlídal škodnou, hlídal šafáře!

Dlouho u jeho zahrady nečekal. Náhle zaslechl rychlé kroky a na cestě ozářené měsícem poznal Marii. Své krásné vlasy skrývala pod novým šátkem a nohy se jí samy rozběhly vstříc postavě, která právě vystoupila ze zahrady. Petrovi poklesly nohy a do srdce mu padl temný mrak beznaděje i nenávisti. Ti dva si zatím padli do náručí. Petr sevřel pušku a vyrazil vpřed.

„Getrzychu, ty pse! Seš nejhorší škodná v mém revíru. Zabiju tě!" zařval do noci. Marie vykřikla a odskočila k plotu, šafář zvedl překvapením hlavu a Petr vystřelil. Trefil škodnou, která sebou dvakrát trhla a bylo po všem. Myslivec chtěl zúčtovat i s nevěrnou ženou, rázem mu však došly síly. Svalil se vedle mrtvého šafáře, křečovitě trhal trávu a hořce plakal.
„Marie..., co jsi to provedla? Tys nemyslela upřímně všechno, co jsme si slíbili? Mám tě zastřelit? Mám tě proklet? Ne, potrestám tě ještě více. Nechám tě žít!"

Jeden zemřel a dva pak žili za trest. Spravedlivý Bůh jim dopřál požehnaného trestu. Moravečtí vytesali celou tragédii do mramoru a když byl později kámen přemístěn do kostelní zdi, dali na místo činu jiný. Byl na něm vytesán pouze letopočet 1581, tento kámen se však časem ztratil.

Krásný kámen s textem byl očištěn, restaurován a opatřen tabulkou s vysvětlením. Zůstal zazděný u kostela. A s ním také tucty nových šafářů, nešťastných Marií i zoufalých myslivců.

Hynek Jurman