Smírčí kámen v Petrávči

Na kameni je reliéf kříže. Původní místo kříže bylo u silnice na souřadnicích 49°19'54,5"N 16°2'27,5"E. Z důvodu úpravy silnice byl přesunut k místnímu hřišti. V současné době je umístěn u zastávky na Velké Meziříčí.

Dle pověsti zde puklo srdce nešťastnému sedlákovi.

Znáte to také? Cítili jste tu tíhu nespravedlnosti, když se vám vůbec nic nedaří a sousedovi naopak vyjde všechno? Když mu děti nosí samé jedničky a ty vaše jenom vybíjejí okna, když mu manželka jenom kvete a s tou vaší už nic není, když jeho firma prosperuje a vy naopak krachujete a o co jste nepřišel, to odnesou zloději, kteří si museli vybrat zrovna vaše dveře a ne ty sousední? Copak to je nějaká spravedlnost? To je k uzoufání! Tak tohle přesně se stalo kdysi i v Petrávči a ta tíha zoufání dokázala usmrtit.
Žili zde dva sedláci, Janek a Jíra. Vyrůstali kdysi spolu, dobře se znali a teď hospodařili na sousedních gruntech. Viděli si do kuchyně i na hnojiště a mohli především sledovat, jak jde komu úroda. A šla jim rozdílně, ač se oba snažili z plných sil. Jírovi rostlo všechno samo, počasí mu vždycky přálo, při práci si jen prozpěvoval a nikdy si na nic nestěžoval.
Jankovi se naopak nic nedařilo. Když nakoupil dobytek, hned uhodila taková sucha, že musel všechna dobytčata pozabíjet. Když přišlo krupobití, vzalo za své Jankovo žito, ale vedlejší Jírovy lány zůstaly pravidelně netknuty. Když obzor zčernal kobylkami, bylo jisté, že se usadí na Jankovo a nikam jinam. Když posekl louku Jíra, uhodila sucha, takže seno jenom praštělo a do týdne bylo všechno pod střechou. Pokud zahájil senoseč Janek, přihlásil se o vládu Medard, měsíc lilo a tráva skončila v hnoji nebo ji musela Jankova žena zapálit. Pokud pršelo, Jíra se usmíval, že je potřeba zavlažit brambory. Janek klel, že mu lije do panáků. Když uhodila sucha, Jíra se zase smál a vozil domů obilí, zato Janek klel, že slunko všechno spálí.
Oba sedláky pozoroval celé dny Vojtěch. Sám nedělal nic aliboval si. Platil za obecního blázna.
„Za čím se to honíš?" smál se Jankovi. „K ničemu to nevede, natáhni se radši se mnou do trávy. Copak chceš dokázat, když i při setí obilí sprostě kleješ? Jak zaseješ, tak i sklidíš!"
„Stačí, když se pořád směje soused Jiřík! Ten má podplaceného i svatého Petra," vztekal se Janek a Vojtu zahnal holí.
A tak se jen pořád užíral a vedlo se mu čím dál hůře. Jeho jedinou radostí byla hodná žena, u níž nacházel útěchu a sílu do nových rán. Vůbec si to však neuvědomoval. Jíra žil naopak sám a snad ani ženu nepotřeboval. Že by se mu proto tak dařilo, napadlo v jednu slabou chvilku Janka a poslal svou ženu k sousedovi, ať zjistí, jaké čáry se to za jeho úspěchy skrývají.
„Nenápadně to z něj vytáhni! To by v tom byl rohatej, abych na to nepřišel!"
Vendulka tedy šla, vrátila se až za dlouhou chvíli celá zamyšlená, mužovi nic pořádného neřekla a šla spát. Ale od toho dne chodila na výzvědy častěji a nakonec se k Jírovi přestěhovala.
„Táhni si třeba k čertu!" rouhal se Janek. „Stejně jen hudrovala, hlavu jsem z ní měl jako škopek a tu smůlu mi přinesla jenom ona. Teď se nalepila na souseda a karta se jistě obrátí!"
Jenže to nebylo tak jednoduché. Doma neměl kdo uklidit, dobytek nakrmit, oběd uvařit, rozpálenou hlavu pohladit. Janek to brzy pochopil, ve vzteku rozmlátil nádobí a Vendulu i s Jírou proklel. Jestli prý je nějaká spravedlnost na nebi, tak oba špatně skončí. Usínal s nadějí, že se zítra pustí do pšenice. Klasy jsou jako cepy, konečně bude úroda, jakou si zaslouží!
V noci se přihnala bouře, kroupy jako pěsti potloukly všechna pole kolem Petrávče, jenom Jírovo obilí se ráno klátilo ve vánku netknuté. Janek zalomil rukou nad zničenou úrodou, vyčinil svatému Petrovi, Bohu Otci na nebesích, Jírovi, Vendule, obecnímu bláznovi a každému, koho potkal. Zavřel se mezi haraburdím v kuchyni, ale začal se tam dusit. Vyběhl na náves apořád nemohl popadnout dech. Znaveně se vybelhal ze vsi, usedl na mez a plakal nad svým osudem. Vtom uviděl nedaleko Jíru a svoji bývalou ženou. Drželi se za ruce,  hlasitě se smáli a na něj ani nepohlédli. Janek věděl, že už nemůže žít. Na co sáhl, to mu odpadlo od ruky, nic se nepovedlo, nikdo ho neutěšil, nepovzbudil, na nic už neměl sílu. Seděl na mezi, zalykal se vztekem a záplavou nespravedlnosti. Všichni kolem, úplně všichni na tomto světě, se mají lépe než on, nešťastný Janek. A na mezi mu od toho žalu puklo srdce. Památník mu přitesal obecní blázen. Vojta nebyl kameníkem, ale uctít památku nešťastného druha se pokusil. Vybral si nepravidelný kámen a opracovával jej tak dlouho, až zůstal uprostřed úzký kříž. Kámen pak zasadil na místo, kde Jankovo srdce přestalo bít.

Hynek Jurman